Je ze mě asistentka

asistentkaNedávno se mi naskytla zajímavá možnost, zkusit si zahrát na vedoucího vývoje. Mým hlavním úkolem je chodit na schůzky, usmívat se a chodit pozdě z práce. Až na to poslední mi to zatím celkem jde. V tomto článku bych rád shrnul své dosavadní pocity z toho, jaké to je, když se ajťák z vesnice náhodu připlete na manažerskou pozici.

Co jsem zaregistroval jako první je, že na mne najednou ostatní koukají trochu jinak. I když jsem porád ten samý retard jako včera, nálepka vedoucího vývoje mne automaticky řadí do té skupiny lidí, co berou velké prachy a s námi se nebaví. Což samozřejmě zamrzí, dostal jsem sice trochu přidáno, brigádu v Kauflandu jsem už pustil, ale rád bych o sobě chtěl tvrdit, že mě to nezměnilo. Stále chodím na všechny ty schůzky, i ty kterým nerozumím, stále chodím se spodinou na pivo a nosím stejné boty. Ve výsledku si pak člověk vlastně připadá trochu víc sám.

O to smutnější je fakt, že při současném stavu na IT trhu jsem to vlastně tak trochu já, kdo je ve nezáviděníhodné pozici. Průměrný ajťák má cca 5 nabídek na práci denně, z toho 5 je za lepší peníze než má teď a udržet si třicet lidí chce opravdu hodně pizzy. Nechápejte mne špatně, já mám ty kluky rád, ale ten pocit z toho, že zítra může být všechno jinak je docela stresující. Začal jsem tedy nosit úplé jeany a pasoval se role roztleskávačky. Usmívám se, fandím (protože na víc už nemám čas) a snažím se, aby všech třicet nemělo nejmenší důvod nepřijít zítra do práce. Organizuji eventy, pivo, lasergame, nosím kafe, povídám si a usmívám se. Sem tam i někomu přidám, aby se neřeklo. Stejně se říká.

Velmi povznášející jsou pro mne i schůzky s vedením, aby jsme mohli probrat jejich sny a pak si povídat o tom, proč to vlastně ještě není a kdo za to může. Naštěstí mají většinou hodně práce s vymýšlením dalších nerealizovatelných snů a přání a tedy těch schůzek vlastně tolik není. Což je škoda, protože člověk si zase připadá o trochu víc sám.

Nejradši mam těch 30 minut týdně, kdy se mohu věnovat programování. Jen škoda, že jsou rozprostřeny na různé dny, včetně soboty a neděle. Občas se mi i stihne zapnout notebook. Koupil bych si MAC, ale na brigádu v Kauflandu už nemám čas. To že mám od 17 hod prázdný kalendář je totiž proto, že se nejraději scházím večer. Rodinný život se přeceňuje, manželka si tu skřín z IKEI s trochou sebezapření zvládne smontovat sama. Jsem zastáncem rovnoprávnosti a když můžu já luxovat a prát, proč by moje žena nemohla přezout na letní pneumatiky.

Kdybych měl jmenovat jednu vlastnost, ve které jsem se v této nové pozici výrazně posunul, byla by to trpělivost. Ten pocit, že vím co je třeba udělat, vím jak, jen nemůžu, protože nemám čas a navíc bych vlastně ani neměl. Oni si na to musí přijít sami. Stejně jako já.

Asi si teď říkáte, proč to vlastně dělám. Jako programátor jsem zažil hodně projektů, technologií a udělal kus práce. Mám za sebou pár podařených projektů, ale i ty co se nepovedly, samozřejmě ne mojí chybou. V určitou chvíli jsem už začal mít pocit, že jsem viděl všechno a ani když Zeman vyhrál, mne už nepřekvapilo. Chtěl jsem prostě zkusit něco jiného a i když to tak nezní, zatím mě to docela baví 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *